Televize
První videoarty byly paradoxně na
filmovém pásu. Psala se šedesátá léta a cílem těchto počátečních snah bylo
udělit kreativní impuls tehdejší televizi. Televize, a obvzláště americká, je
ploché, popisné médium. Standardní skladbu programů (fotbal, zpravodajství,
seriály) je velmi těžké narušit. Komerční tlak ji zplošťuje a unifikuje, takže
neříkejte, co chcete vidět, je to zbytečné, cokoli nového je nežádoucí.
Řekněte, čeho chcete víc. Ale podařilo se, vznikly umělecké pořady, které
přinejmenším přinesly jinou obrazovou estetiku, přičemž za výrazový prostředek
přijaly televizní obrazovku.
Televize sama se stala častým tématem
videoartových filmů. Videisté jako Dara Birnbaum nebo Nam June Paik zkoumají způsob,
jakým hovoří, obrazy, kterými působí na diváka a její fráze. Čerpají z ní
obrazový materiál. Video je s ní úzce spojeno, televize je totiž ideální
prostředek pro jeho šíření. Například videoart The Games (Olympic Variations)
Michaela Audera je dílo s velmi netradičním pohledem na sportovní událost. Auder asi
neměl peníze, nebo se mu nechtělo jet na skutečné olympijské hry, tak zůstal doma a
videokamerou točil záběry z televize. Ve svých variacích si všímá hlavně
sexuální a sadomasochistické stránky her, detailními záběry sleduje těla
sportovců při vrcholném vypětí a pokládá tak i otázku proč a pro koho je toto
téma v televizi.
Žánry
Video je multimedíální a jako každá
pokročilá technologie smývá hranice dříve ostře oddělených forem. Kombinuje prvky
filmové, divadelní, literární, hudební, spojuje přímo obraz, zvuk i text. Hlavně v
80. letech znamenalo nový přínos pro televizní pojetí klasických uměleckých
žánrů a děl. Videocesta do Dantova pekla Toma Phillipse a Petera Greenawaye: A TV
Dante - Canto V začíná obrazem otevřené knihy na obloze, ze které tvář čte
úvodní slova. Potom se obraz změní v televizní varování před příchodem
tornáda...
Video a film
Pro mnohé umělce videoartu je historie
filmu mrtvá a příběh (slovy Petera Greenawaye) "je snůška anekdot, obdařených
umělým významem". Skutečně postmoderní názor. Dávají přednost levnějšímu
a svobodnějšímu video médiu, které je rychlejší, flexibilnější a umožňuje
více experimentovat. Film je povrch reality, protože zobrazuje jenom konkrétní věci.
Vytváří iluzi imaginárního světa za plátnem, která vzniká projekcí vlastních
představ diváka. Film je velké divadlo, velký sen. Video je mnohem konkrétnější.
Obraz končí u okraje obrazovky, žádné další ideje a významy. Možná je to proto,
že video je hlavně obrazové a obrazové sdělení vnímáme vždy jenom konkrétně, na
rozdíl od slov a symbolů. Věci zde nejsou nikdy představeny úplně. Získávají tvar
nebo jej ztrácí, videoartové postupy rozrušují jejich povrch a zkoumají cosi jako
jejich skutečnou podstatu. |